30/1/2016 Dokončení cesty

Je půl třetí v noci indického času a sedíme v Bombayi na letišti. Fučí tu docela klimoška, tak jsem zabalená v šále, mikině a bundě. V taxiku mi začalo pěkně slzet a hnisat oko. Kufry mám asi daleko za povoleným limitem, tak jsem zvědavá, kolik mě to bude stát navíc.  

Nakonec hradím 110 eur a mám celkem 47 kg. Ojoj. Máme ještě tak čtyři hodinky do odletu, a už jsem kompletně naladěná na domov (hezký pocit) a těším se na vše nové okolo studia, na svoji práci, na setkávání s lidmi, kteří také milují jogu, na rodinu, samozřejmě na přítele, na čistý vzduch a ticho u nás na Troji. Těším se na svůj život v Praze a v Čechách.

...o 2 dny dříve...

Ve st ráno se probouzím s knedlíkem v krku. Beru si do pusy lžíci kokosového oleje a žmoulám ho v puse minimálně 20 min, tak aby to vytáhlo všechny bakterie, a pak čistím jazyk, zuby, a znovu proplachuji 2 plnými konvičkami nos. Dávám si dopoledne volno a klid, a je mi lépe. Poslední dny plynou tak v klídku a pohodově. Nikam se nehoním, užívám si praxi, lekce, město, ulice, posezení v Charu´s bistru, kde mají výborné rýže tzv. Veg pulav, neuvěřitelně ochucené, a rýžové placky se zeleninovou náplní a samozřejmě jejich výborný Masala čaj (směs koření jako je kardamon, skořice a vařený v mléce).

Čtvrtek jdu naposledy na Prashanta. Tento týden je pranayama. Jsme postupně vedeni jednoduchým ujjayím, a vilomou, ale pozornost je pokaždé buď v pánvi, bránici, lopatkách, krku až v hlavě. Máme pokaždé použít jinou dávku energie, od těžkého náklaďáku v pánvi, až po měkké a něžné mini dodávky dechu v oblasti hlavy. Máme vnímat, jak jiný typ dechu pokaždé mění prožitek té dané oblasti.

Ve svém dnešním proslovu se Prashant dostává tématu kvality, praxi Yog, a učitelům. "Je zde mnoho těch, které nazývám "unsunnedheros" (učitelů/studentů/mistrů - hrdinů, na které nezáří jasné slunce - ve smyslu, kteří se neprezentují, nejsou slavní a známí atd) ale přitom jsou mnohem zářivější a jasnější než slunce, které známe" a lehce rýpne do západu, jak někteří lidé uchopili a využívají Iyengar jogu pro svůj prospěch. "Your so called teachers gain name, fame, money, success, recognition because of Iyengar yogaaa" (vaši tzv.učitelé získají jméno, slávu, peníze, úspěch, uznání díky ´Iyengar jogaaaa´) a podotýká, že Yog je tímto degradován. (It´s a travesty - je to parodie) Jsou zde lidé, kteří mají mnohokrát větší, ryzejší a hlubší zkušenosti, jsou skuteční mistři žijící YOG.

Připodobňuje tento stav k tomu, že v naší galaxii vidíme naše slunce jako obrovské, nejzářivější a nejteplejší, zatímco astronomové jej nazývají "žlutý trpaslík", a vědí, že v jiných galaxiích jsou mnohem zářivější, silnější a větší slunce, které ale my nevidíme. Protože jsme oslněni tím, které je nejblíže. A pokud jsme příliš oslněni, staneme se slepými následovníky. "Pro mě není důležité co Guruji udělal pro svět, pro lidi, bylo jich mnoho v jeho blízkosti, a byli jím oslněni. Pro mě je zásadní co udělal pro svoji bytost, a to, co se dělo v něm, jaké proměny dosáhl ve svém vědomí."

Jsem hluboce zasažena tímto přímým pojmenováním situace. Vím, že jsem v sobě měla a mám tuto tendenci vnímání být "dazzled" oslněna svými učitely. Zbožšťování, idealizování, identifikace, stavění na piedestal. Vidím u sebe i tu uzavřenost a slepotu vůči okolním sluncím. Také vím, že to je jen další fáze vědomí, kterou si uvědomím a odplyne. Co s tím? Být vědomější, neutrálnější a nenechat se strhnout jak pozitivními tak negativními emocemi a nebýt v dualitě? Pracovat na vlastní sebehodnotě a sebe-uvědomění a nechtít se zhlédnout v jednom ze sluncí a identifikovat se s ním a tak těžit z jeho energie? Na druhou stranu si myslím, že aby se člověk mohl v nějaké disciplíně rozvíjet na hlubších úrovních, je třeba plná důvěra, a oddanost učiteli. A pak postupné hledání učitele vnitřního. Odpoutávání se od všech vnějších podpor. Dnes ztrácím díky Prashantově hovoru jednu ze svých nesčetných tužeb a mám celý den o čem přemýšlet.

Tyto lekce a jejich mysl protínající a prostupující vhledy mi budou chybět. Tato krásná bytost, s geniálním mozkem, rozvinutou buddhi i bhakti (inteligencí i láskou), ostrým humorem a moudrostí Yog. Po Savasaně Prashant zhasíná světla v sále a odchází.

***

I přes bolest v krku si v pátek před odjezdem neodpustím poslední chanting s Krishnou a projíždíme krom Samádhi pada celé tři kapitoly. Nemohu uvěřit, že jsme se tou čtvrtou prokousali. Teď je třeba praktikovat a porozumět. Ŕíká, že je přítomné požehnání Patanjaliho, že ze mě sutry plynou přirozeně. Dostávám od něj krásný dárek knihu Bhagavadgitu a skripta základů véd, jsem dojatá. Dává mi požehnání a dokonce i západní pozdrav - objetí a podání ruky. Přeje si, aby se moudrost šířila a ať si nenechávám nic pro sebe a materiály používám. Domlouváme se na příští rok, (ano už jsem se zaregistrovala :)) že budeme pokračovat ve studiu.

Večer jdu na poslední pranayamu s Rajlaxmí. Z této starší paní, která také často cituje Gurujiho, jde plno lásky, lekci vede v jakémsi posvátném klidu, a tichu, a velmi detailně nás vede tělem. Během chvíle se v sále rozhostí hluboká a jakoby uzemněná energie. Jakoby to ticho bylo hustší a těžší než hluk zvenku. Po lekci se loučíme a děkujeme za možnost a studium zde v institutu. Nechávám bez lpění svoji podložku na složené hromadě ostatních. Sál se vyprázdní a potemní, dívám se do prostoru, naposledy mrknu na velkého Patanjaliho, Gurujiho obrázky a v duchu se loučím a ze srdce děkuji.

Frčím dobalit, dojít pro poslední večeři a okolo půl desáté večer odjíždíme na letiště směr Mumbai, raději dříve, kdyby náhodou po cestě byly zácpy. Čekání přes noc na let a kontroly je nekonečné, moje oko je rudé a napuchlé, knedlík v krku větší. V polospánku a útlumu se okolo šesté ráno šourám ke gatu a cestou kupuji vodu. Mžourám, natahuji se po lahvi a řach, pořádná perda do čela, neviděla jsem sklo. Rána jak z děla mě alespoň na chvíli vzbudí, směju se, chápu symboliku a tudíž se ani nestihne dostavit můj hněv na blbé sklo, který by jinak naskočil. Potkáváme se se Soňou a za chvíli jdeme do letadla. Vše letí načas a po dalších 12 hodinách přistáváme v 6°C Praze.

***

Dan pro mě přijíždí s půlhodinovým zpožděním. Měla jsem očekávání romantického láskyplného objetí, které se nekoná. Nějak na mě zapomněl, protože chtěl doma vše připravit a poklidit. Naše rozdílné výchozí energie a stavy mysli se v plné rychlosti střetnou. Cestou mlčíme. Sedím doma u skleněného stolu a je tu hlučné ticho, prázdno, zima, a nějak sterilně čisto. Tolik luxusu, tolik prostoru. Venku fučí vítr a je tma. Nemůžu se vzpamatovat. Za okny nezpívají ptáci, není teplo, netroubí klaksony, nejsou slyšet indické ženy a muži, ani nehučí indické město.

Dávám teplou vanu. Asi po dvou hodinách začínáme normálně komunikovat a Dan má skvělý nápad, a pozve mě do indické Bombaje na večeři. Začínám se dostávat do klidu a více vnímat okolí a jsem mu vděčná za jeho trpělivost. Spím celou noc a je to lepší. Hodinku praktikuji, pomalu vybaluji, začínám plánovat, pracovat. Mám radost. V pondělí jdu na krční, ztratila jsem téměř hlas. Jsem ve zvláštním klidu a uvnitř sebe a nevím úplně kde se to bere. Opět ranní praxe. Harmonie. Jsem doma.

***

Děkuji za vaše povzbuzování, bez toho bych asi nezvládla tolik psát.

Své psaní zakončím krásnou citací z knihy Moudrost tibetských lamů:

"Největším úspěchem je absence já.
Největším bohatstvím je zvládnutí sebe sama.
Nejvyšší hodnotou je služba ostatním.
Nejvyšší zásadou je neustálé vědomí podstaty.
Nejlepším lékem je prázdnota všech věcí.
Největším činem je nepřizpůsobení se zvyklostem světa.
Největším kouzlem je transformace vášní.
Největší šlechetností je nelpění.
Nejvyšším dobrem je klidná mysl.
Nejvyšší trpělivostí je pokora.
Nejvyšší úsilí se nestará o výsledky.
Nejvyšší meditací je mysl, která nechává všechno odejít.
Nejvyšší moudrostí je prohlédat zdání."

Namaste Jana